Když vás zvou, přijeďte!

KDYŽ VÁS ZVOU, PŘIJEĎTE aneb Jen blázen by řekl, že náhody jsou jen náhody.

Během šesti zářijových dnů jsem zažil události, které se mě dotkly, i když jsem jinak na "Boží náhody" zvyklý:

V neděli jsem byl ve Štípě nad Zlínem na pouti a večer před tím mi zavolalo neznámé číslo:

Já jsem Josef, bratr Tvé tety, nikdy jsme se neviděli, ale bydlíme v Kašavě, to je kousek; chtěl jsem přijet do Štípy, ale zakopl jsem, chodím o holi, musíš za mnou přijet. Je mi pětasedmdesát a znal jsem Tvoji maminku.

Moc se mi to nehodilo, ale hlas v telefonu byl tak bodrý, naléhavý, hned mi tykal, tak jsem se po obědě na štípské faře omluvil a vydal za jménem muže, o jehož existenci jsem věděl, ale nikdy v životě jej neviděl.

Moc hezky jsme pohovořili, jako bychom se znali odjakživa: fotky, rodokmeny, jména. Prostě pohoda, klídek (tabáček ne)... k závěru se manželka obrátila na Josefa: Hele, ty bys měl využít možnosti ke svátosti smíření. Josef na to: Ále co, nikoho jsem nezabil...

To už jsem se do věci vložil i já, paní poprosil o samotu, začal znamením kříže - a Josef povyprávěl věci svého života. Mluvil dlouho a já ho nechal. Po rozhřešení, kdy se stal čistým dítětem Božím, jsme se rozloučili a já se s velkým zpožděním vrátil do Štípy; naštěstí to nevadilo, odpolední požehnání zvládl novokněz, a já byl jsem spokojený z milé návštěvy. Mailem mi měl Josef poslat další fotky, rodokmeny.

Mail došel, ve středu, s omluvou, od syna: Táta dnes náhle zemřel.

Bylo to o svátku Povýšení svatého kříže, snad na minutu přesně 3x24 hodin od oné svátosti smíření. Doma, během minuty, bez vnějších potíží. Infarkt.

V sobotu jsme jej pochovali. Na pohoštění po pohřbu mi vnučka, která ho měla velmi ráda, a on ji, řekla, že z Londýna, kde byla prázdninová au-pair, odjela o pět dnů dřív, že už to u muslimské rodiny nemohla vydržet. Přiletěla by v den pohřbu, takhle přiletěla den před dědečkovou smrtí a mohla mu všechno o Anglii povyprávět. Manželka zesnulého Josefa mi řekla, že byl u zpovědi tak před dvaceti lety a že se na moji návštěvu (která z mé strany nebyla doposledka jistá!) mimořádně oblékl, s velkým předstihem čekal a pak dlouho s radostí o našem setkání mluvil; jen ho mrzelo, že mi zapoměl dát láhev svojí slivovice...

Já jsem se díky Josefovi setkal s patnácti bratranci a sestřenicemi a jejich rodinami, "objevil" nové fajn příbuzné; po letech jsem se setkal s přítelem, místním farářem Jiřím, se kterým jsme kdysi podporovali natáčení legendárních Střípků, když šéfoval Sekci pro mládež ve své diecézi...
A co teď? Volané číslo včetně jeho tváře, vymažte ze svýho adresáře? Ne, naopak. Mé srdce si udělalo fotku.

o. Martin

P.S.: Tu vychlazenou láhev Josefovy výborné slivovice už mám doma na stole, sklenčičku na frťánek taky. Beru ji jako platidlo za tu životní svátost smíření. Myslím, že jsme udělali dobrý bártr. Jo jo, ani kuře nehrabe zadarmo :-)