O lecčems, co rámuje můj život člověka a kněze

Málem jsem s ní vyrazil dveře zpovědnice

18. 10. 2011 0:52
Rubrika: komentuji | Štítky: církev

Ano. Mohlo to dopadnou bledě se mnou, s ní i se zpovědnicí. A považte, měla dveře s prosklenou výplní ve tvaru kříže. To by byl rachot, to by bylo o čem povídat. Ale mohla by si za to sama, ba.. , paní.

A jak to tedy bylo?

Začali jsme hezky, znamením kříže, nástrojem to vítězství Pána našeho Ježíše Krista nad hříchem, nad smrtí.

Pak, jak to bývá, ona mluvila, já naslouchal.

Já jdu jenom kvůli takové hlouposti, nemusela bych, víte, ale já, to já mám svý zásady.

Ona hovořila, já přibrzďoval.

Ale ty partaje někdo musí držet zkrátka, aby z toho baráku nebyl holubník.

Ona švitořila, já usměrňoval.

Jó, to nevíte, jakej je svět, mladej pane. Mně do ničeho nic není, já si dělám jenom svý.

Ona kecala, já oponoval.

Kdepak; od pátýho přikázání vejš se mě už nic netýká. To mám spočítaný.

Ona stála na svém, já zkoušel vést k jádru věci.

Jak, že o svých hříších: Šak oni hřeší, a tím mě nutí, abych já taky. Proto vám musím vypovědět, co sou oni zač.

A pak to přišlo; pronesla památnou větu:

To jsem teda fakt ráda, jen mě poučujte, jen mě poučujte, dopřejte si to, jó!

A té slavné vteřině ve mně uzrál plán:

1. Zařvu (abych ji přerušil),

2. vyrazím s ní dveře,

3. okamžitě přeběhnu do zrcadlově stejné zpovědnice v druhém křídle kostela a

4. zamču se tam.

5. Jednak mě nedostanou možní mstitelé tak snadno, jednak se obratem vyzpovídám z toho a dalších přečinů u kolegy spolubratra.

To bude pecka. Budu IN. Mše, co ji mám začít za pět minut, sice nebude, ale lidi si i tak konečně z kostela něco odnesou pro šíření (evangelia).

Mám však vlivného anděla strážného, s konexemi a s one touch provolbou na přivolání posil, tak mě ti hošani nebeští zkroutili na sedadle, rozboleli mi záda a já se prostě k tomu černočernému skutku neodhodlal; stal jsem se ještě na třicet vteřin mírumilovným, laskavým, velkorysým a chápavým zpovědníkem (= celý já, jako už 24 let, co jsem knězem:)

Takže, prosím vás, přátelé Boží, pokud chcete nás zpovědníky zachovat od takto naznačených skunkově zbabělých skutků, jichž důsledky nesnadno dohlédnouti, zkuste prostě začít, vyjmenovat hříchy a sklony k nim, sklonit hlavu a obdržet bílé roucho Božího dítěte. Kněz rozhřešuje, Bůh odpouští. Fakt, takhle to bude COOL.

Důležité prohlášení na závěr: Při popisované události by nezahynulo ani nebylo zraněno žádné zvíře; jména, osoby a místa jsou smyšlená, případná podoba kohokoli s kýmkoli je čistě náhodná. Ohledně zpovědního tajemství tedy není co řešit.

A mé nehodné, hříšné myšlenky plánu? Pakliže si v nich kajícník nelibuje, hříchu nečiní.

No, teď se ke mně dobývá nějaký blázen, to bude určitě bezdomáč. No já mu dám, tlouct na okno a vyzvánět takhle pozdě v noci… Aha, pan farář si zapomněl klíče!

Sdílet

Komentáře

organo Stalo se prý v jedné farnosti: Kdosi se zpovídal a další čekající ženy se mačkaly na zpovědnici, div nevlezly tomu kajícníkovi na záda a ještě se polohlasně bavily. Knězi (ač měl jindy svatou trpělivost) ruply nervy, vylétl ze zpovědnice, praštil pěstí do blízko stojící lavice a zařval: Baby - nes.... mě! Pak zase "zajel" do zpovědnice a pokračoval. Jestli se ty ženské rozprchly, nebo pak k němu šly netuším - já u toho nebyla :-) Naštěstí...

miruštek A pakže bývá spoveď traumatizující jen pro kajícníka. Přeji vám pevné nervy, otče. Mirka

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková