Nádherný nedělní den. Obědvám u rodiny přátel v Rousínově.
Á, telefonát od sousedů, rodiny paní asistentky Proglasu Jitky: Je tak hezky, vyjeďme si všichni na kole. Půjčíme ti kolo, přilbu, kraťasy, tričko. No, měl jsem odmítnout, že mám moc práce (to mám vždycky, samozřejmě samou důležitou, že: work – Holík), když přes všechna má předsevzetí mě mé kolo vezlo v létě toliko jednou, cestou na soutok Dyje a Moravy? Takže převléci, nastavit sedlo, přilbu,... Kolovýlet se vydařil.
Skoro. Důležité slovo.
Vyjeli jsme k rozhledně nad Drnovicemi; mladší se úžasně slitovávali nad staršími děláním přestávek, abychom jako dojeli, akorát že oni přestávku, my dojezd, a tak jedem, že; vylezli jsme na rozhlednu Chocholík, trefovali se ohryzky do postaviček pod námi (já hryzal, Kubík házel). Poseděli jsme před hospůdkou u kávy a ledňáčku; prostě třicet kiláků v nádherném, babím létě, pět dospěláků a sedm děcek.
Při cestě zpět jsem ještě zatoužil vyjet na vršek Lulče ke kostelu svatého Martina, pozdravit patrona a dostat se k místu, kam jsem toužil vyjet už moc setkrát, totiž vždycky, kdy jsem jej spatřil, s letopočtem 1957 na střeše, při cestě po rychlostce Brno - Prostějov. Slitovaly se nade mnou dvě cyklo-průvodkyně Domča (co je tak všestranná) a Káťa (co tak krásně zpívá), ostatní už jeli domů. Jitka varovala: Buď opatrný, abys nejel místo do Proglasu na ÁRO. No...
Kostel byl sice zavřený, ale okolo pěkný tichý hřbitov (mj. hroby matky a sestry skladatele Zdeňka Fibicha), naučná stezka, krásně opravená křížová cesta. Před dveřmi kostela jsme poprosili o ochranu svaté křestní ochránce nejen nás tří, ale všech členů výpravy (to jsme vám to nandali, pohani). Na závěr jsem přidal: Andělé strážní - orodujte a za nás! - a dodal drze: Dneska se nám vlastně ani na kole nemůže nic stát, když je dnes svatých strážných Andělů.
Skoro. Důležité slovo.
Za dvě minuty už jsem ležel před kolem a crčela ze mě krev.
Poučení:
Jau, jen aby za ten šestý bod nepřišlo něco výchovnějšího. To se tak člověk na něco upne...
Shrňme to.
Zasloužili by si: Loket jeden dva stehy, další odřeniny dezinfekci, hlava pár facek. Ruce paní asistentky jsou ovšem zároveň ruce laskavé a profi zdravotní sestřičky, takže půl bolesti odešlo tou laskavostí, další část vybráním kamínků a desinfekcí a zamašličkováním.
Byl to opravdu pěkný výlet. Ne skoro, ale opravdu. I s tím výchovňákem. :-)
P.S.: Paní asistentka Jitka neuhodla. Nebylo to na ÁRO, ale na ambulanci. Hm. Zatím je naštěstí prorockou elévkou. :-)
jojo, kostel sv. Martina - přesně tam jsem upínal svůj zrak v sobotu cestou na Hostýn :)
To jsou věci. :-) Některé výchovné lekce ale lepší přeskočit a nechat se poučit ze zkušenosti druhých ;o)
Od kostela vede fakt "pěkná" cesta - pro kaskadéry :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.