Potřebujete přespat? Brnkačka.

Jak tak jezdím „po vlastech českých“, přihodí se mi občas, jako každému, že musím udělat změnu na poslední chvíli. I stalo se, že den následující, kdy jsem měl křtít čerstvé nemluvňátko v loktuši, co pro něj chtějí rodiče čistou duši, nebylo z mého domácího působiště nijakého dalšího spolucestujícího. Bylo tedy bláhové jezdit v noci domů a ráno pak zase na podobnou stranu. A to víte, my otcové, takoví ne ti, co bydlí doma, ale my otcové, co se často stěhujeme a učíme se stále něco nového (tváře, Kindle čtečky u ambonu a tak), tak teda my máme, když chceme, přátele všude.

Takže člověk zvedne telefon, líbezně se usměje (to si pište, že to v telefonu je poznat) – a už to frčí.

Přijel jsem tedy k přespání v nějakou velmi přátelskou hodinu, tak asi ve 23 hodin a podivoval se, co obyvatel domku je ještě vzhůru. Papuče mi nenabídli, aha, měl jsem asi ze slušnosti zůstat obutý, jenže v botách až do postele? No nic, neřešme to. Byl jsem přesvědčen, že některé ratolesti nemohou být doma, protože byl takový pěkný klid. Omyl jsem poznal až ráno. Krysy zalezlé. Ale nepředbíhejme.

Říkal jsem si: Holíku, znáš se, drž se zpátky, legrácky s mírou, neptej se, kdy naposledy malovali, nepodivuj se nad pěknými klikami (hm hm, že jsem si jich minule nevšiml), nezmiňuj, že při minulé návštěvě nebylo moc vidět z okna, zatímco dnes je to perfektní. To jsou všechno věci, které lze vykládat všelijak. Jedna osůbka, na kterou jsem se těšil, nebyla doma, jiné ale - hurá! - ano, vše vynahrazeno poznáním, že tím pádem je jedna postel volná, zatímco dosud vládla vidina: ležím na karimatce omotaný kolem bicí soupravy v komůrečce pana kameramana, sběratele starých atlasů a muzikanta v jedné osobě. Kdo jste byli na Cuatro Vientos v sektoru D5, víte, co to je snažit se celou noc usnout, na jednom boku, a to ještě ne na vlastním.

Probuzení ráno? Úžasné: Klavírní Mozart live ze spodní místnosti; ležím, poslouchám, cítím se jako: Kdo vchází do Tvých snů, má lásko. Když vtom nějaké zvíře (lidi to přece běžně nedělají) zatroubí na šílený roh táhlým řevem se zvoláním: sníídaaněěééé!!!

Ranní chvály tedy asi teď nebudou, otče Martine. Rychle z pyžama do slušňáka. Kolárek? Blbost. Beru zubní kartáček a pastu. Z večera si pamatuju, že v koupelně s WC není klíč (to bývá leckde u rodin, vlastnících děti se schopností zamknout se a následně rozplakat); i klepu a slušně čekám. Zevnitř divný zvuk. Klepu zas, nic. Dávám ucho na dveře, takový zvuk jsem při čištění zubů ani sprchování ještě neslyšel. Aha. Pračka. Právě začíná odstřeďovat. Koupelna prázdná. Inu nic, další minuta v čudu, beru to hopem, asi dole čekají. Bude trapas?

Co mě napadá po schodech dolů: Jen jestli ty velké děti nemusely propána včera narychlo uklízet? To by mě neměly rády. Snad nemusely. Však mi také brání nahlédnout do pokojíků. Slibím jim, ať nebrání, a že až mě někdy navštíví u mne na faře, že se přemůžu, - ano, bude to pro mne velmi těžké, ale já chci do nebe, že – vydržím na oplátku neuklidit si taky. Takový jsem já.

Ano, trapas bude, čekají.

Mladý pan syn, říkejme mu třeba B2, u kterého jsem večer přepokládal, že randí nebo se právě pere v nemocnici na praxi s nějakým aklimatizujícím se alkoholikem, sedí usměvavý na pohovce a bez varování střílí: Otče, modlil jste se? Chápu: Jestli se prásknu, padá poslední omluva čekání na snídani. Nesežerou ji, ale mě. Ale my katoličtí duchovní jsme vlastně skety: Nezalžeme a nezalžeme, všecko je hned poznat. Řeším to tedy pohotově tradiční, u farářů osvědčenou metodou MR (mohohoznačná rozplizlost), což je metoda velmi podobná kázací metodě: mluvím tak dlouho, dokud mě něco nenapadne. Tedy, laskavě pravím: A co myslíš, B2? Myslel. Navíc správně. Aha, ospalé oči...  PP. Potvora poťouchlá.

Druhý pan syn, třeba A2, je přirozeného levicového smýšlení. Přichází v pyžamu a je na to očividně hrdý. Nebude se přece chovat společensky jen proto, že to druzí očekávají. To se mi líbí. Jsem svůj! Krom toho tak neokázale naznačuje, co bude činiti po mém odjezdu. Vždyť je teprv půl deváté! Zato děvčata jsou jako ze škatulky (mladá škatule je, pánové, něco úplně jiného než stará škatule). Políbit nebo podat ruku nebo jenom říct ahoj? Ech, jsem ze staré školy…

Milý čtenáři, uvaž nyní, co je víc: rohlík s paštikou hned nebo dobrá snídaně za hodinu? A moci drobit u kuchyňského stolu se svým otřískaným zaschlým hrníčkem nebo se tvářit ctnostně v obýváku u prohýbajícího se round table? Můj pokus o setrvání v útulné kuchyni vyjádřený bleskovým zapasováním se mezi radiátor a kuchyňskou linku skončil po třech vteřinách neúspěchem. Stačil jediný vlídný pohled hostitelky. :-)  Co ta nebohá rodina kvůli mně všecko vytrpí…

Rodiče jsou prostě super pozorní. A nebylo Vám zima, otče? Víte, my topíme spíš méně. Nene, bylo mi výborně, moc fajn (že mi bylo horko jak veverce v igelitce přece nepřiznám). A že ráno nic moc nepozřu, leda trochu čaje a tak, ale svačinku tak za hoďku, na cestě už bych zvládl? Jak říkám. Zbabělá sketa jsem. Netroufnu si říct.

Rychlé rozloučení, nic jste nezapomněl? Samozřejmě, že zapomněl, ale ještě nevím 1. co, 2. kde. Vyrážím se zanedbatelným půlhodinovým zpožděním, když plán mám přesně na minuty. Křtěňátko Michael, druhým křestním bl. Jan Pavel II. (jak prozíraví rodiče usnadňují svému synkovi výběr jména, až bude volen papežem, že?) počká.

Ještě vezu některé členy rodiny do blízkého města. Jede se moc fajn, posloucháme nádherné nové cédéčko. Žaludek brzoránonaplňování nezvyklý se pomaloučku začíná ozývat. Ale o tom až někdy příště…

Ponaučení? Jezděte na bleskové, těsně předem ohlášené návštěvy, stojí to za to! Příště to možná zkusím bez ohlášení; život visící na vlásku je přece neskonale lepší než papuče se zipem v kněžském domově!

P.S.: A krom toho myslete na to, jak se díky vám! ty neduživé děti alespoň jednou za čas dosyta najedí.
P.P.S.: Vidíte, jak lze snadno a účinně pomoci blízkým s předvánočním úklidem.