O lecčems, co rámuje můj život člověka a kněze

Toho neznáme

15. 7. 2012 14:00
Rubrika: komentuji | Štítky: církev

Toho neznáme aneb O pohřbu, jenž byl opravdovou slavností.

O jedné červencové sobotě 2011 jsem byl ve Vídni na pohřbu pana Otto von Habsburka. Sedm potomků bylo v katedrále svatého Štěpána; vnouče skvěle četlo první čtení; synové a dcery četli přímluvy, odpovídali, chovali se tak, jak bychom předpokládali u praktikujících věřících. Promluva kardinála Christopha Schönborna by se měla dát do učebnic.
Když jsme na závěr bohoslužby odcházeli z kostela, šli jsme my kněží a biskupové dřív, než pozůstalí. Jsem zvyklý vyjádřit úctu k zesnulému malou úklonou při přecházení okolo rakve. Když jsem tedy zvedl hlavu, setkaly se mé oči s očima nejstaršího syna. Ten úklonu opětoval - ke mně. Ohromné gesto: Děkuji vám za projev úcty k mému tátovi.

Vrcholem pohřbu byl pro mne průvod s rakví zakončený před vraty kapucínského kostela. Zájem statisíců lidí po trase průvodu vnitřní Vídní se mi zdál být opravdový a nelíčený. Uvědomil jsem si, že u většiny přihlížejících nešlo o okázalost, ale o úctu k člověku, který byl jedním z nich a zároveň byl neobyčejným příkladem ve spravedlnosti, schopnosti vystihovat pravdivě věci a skutečnosti a říkat je laskavě a důsledně. Koneckonců příklad jeho otce, blahoslaveného Karla Rakouského, a též ve výborné pověsti zesnulé matky, císařovny Zity, mohl zasít dobré semínko.

Pak se přes zavřené dveře kostela mezi ceremonářem a kapucínem odehrál dialog, který jsem viděl poprvé v rakouské televizi v roce 1989 při pohřbu právě Zity Habsburské, proto jsem ho čekal. Přesto se při něm tajil dech a oči vlhly. Určitě stojí za připomenutí:

Ceremonář klepe třikrát na bránu.
Kapucín: „Kdo se dožaduje vstupu?“
Ceremonář: „Otto von Österreich, kdysi korunní princ uherský a český, dalmatský, …, velkovévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, …, hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, …, markrabě horno- a dolnolužický a istrijský, hrabě hohenembský, …, pán terstský, kotorský a na slovinském krajišti, velkovévoda srbský.“

„Toho neznáme!“

Ceremonář poklepe znovu třikrát na bránu.
„Kdo se dožaduje vstupu?“
„Doktor Otto von Habsburg, president a vicepresident Panevropské unie, člen a starší předseda Evropského parlamentu, čestný doktor početných universit, čestný občan početných měst a obcí, člen slovutných akademií, …, nositel státních a církevních vyznamenání, řádů a vyznamenání, která mu byla propůjčena jako uznání jeho desítky let trvajícího boje za svobodu národů, za právo a spravedlnost.“

„Toho neznáme!“

Ceremonář buší znovu třikrát na bránu.
„Kdo se dožaduje vstupu?“
„Otto – smrtelný, hříšný člověk!“

„Ano, nechť vstoupí!“ – a vrata se otevírají k uložení rakve do rodové hrobky.

To je škola pokory. Je hodna opravdových králů, poněvadž kralovat znamená sloužit víc než kdo jiný.


Krize autority, kterou v našem světě prožíváme, škodí jak autoritám, tak nám samým, protože každý z nás je někomu autoritou. Potřebujeme s tím něco dělat. Jak?

Můžeme začít třeba tím, že si znovu uvědomíme a zesílíme snahu chválit a povzbuzovat ty, kteří jsou „pod námi“, a úsilí být slušní a třeba i děkovat těm, kteří jsou „nad námi“. Jestliže je nám opravdovou autoritou muž z královského rodu, který z pověření Otce k posílení Jeho autority a naší důvěry k Němu vzal na sebe lidské tělo, nemělo by to pro nás být nic extra obtížného.

Obyčejný hříšník Martin Holík  


Text byl součástí Zpravodaje č. 46 Klubu přátel Radia Proglas z podzimu 2011.

Zobrazeno 2013×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková