O lecčems, co rámuje můj život člověka a kněze

O družině Čtrnácti dobrých mužů, františkánů z Prahy

13. 9. 2012 0:00
Rubrika: komentuji | Štítky: církev

Dvě třetiny tisíciletí let chodí lidé v Praze kolem chrámu Panny Marie Sněžné. Areál byl a je silným duchovním centrem. Jeho historie byla pohnutá už od počátku. Píše se rok 1611.

Kněze Jana Martineze ubili v kostele, když chránil svatostánek. Vážil si Eucharistie víc, než svého života.
Otec Bartoloměj Dalmasoni při odchodu do zpovědnice tušil nebezpečí. Možná se bál, nebo se mu nechtělo, ale šel. Bratr Jan Rode, zahradník, nedělal nic důležitého. Kdo pracuje pro Pána, nepotřebuje dělat žádné „velké věci“.
Dobyvatelé kláštera prorážejí bránu. Stařičký bratr Kryštof Zeld ranám seker nevěnuje pozornost, dělá, co vždycky. Bílé vlasy ani věkem sehnutá postava útočníky nezastaví. To, že se klerik Klement klidně věnuje své práci, není samozřejmé. Kolik vnitřní síly ukazuje… Už není pochyb o úmyslech útočníků. Hluk davu a třesk zbraní letí po schodech. Bratr Jeroným z Arese nekřičí, neutíká, nebojuje. Pokleká u oltáře Panny Marie Pomocnice… Otec Šimon, před třemi dny pobodaný dýkou z rozmaru jakéhosi šlechtice, umírá na lůžku v nemocničce pod novými ranami. Bedřich Bachstein tiše odvádí zbylé bratry na půdu kostela. Český kněz dobře zná náladu ve městě, ví, že fanatický dav není k zastavení. Útočníci jej usmrcují, otvorem v klenbě padá dolů.
Dav opojil pach krve. Nikdo už neřeší falešné udání, že jsou v klášteře ukryti pasovští. Zbraně útočníků bodají kuchaře, bratra Emanuela a jejich ruce ho prohazují otvorem v klenbě hluboko dolů na kostelní dlažbu. Jak silné bylo povolání bratra Jana, že vstoupil do kláštera v tak těžké době. Kostel i dům se zvedaly z ruin; bratři rozdílných národností i temperamentů společenství teprve vytvářeli. Teď je všechny spojuje smrt. I mrtvé tělo novice Jana padá do hlubiny.
Bratr Antonín, pomocník v kuchyni, byl na počátku řeholního života. Sliby chudoby, čistoty a poslušnosti dal Pánu na místě a On mu dal přijmout korunu mučednictví.
Podjáhen Kašpar Daverius, minorista Jakub a krejčí Jakub Didak jsou schoulení v kostelní věžičce přes tři hodiny. To, co jim do smrti zbylo, co tiší jejich strach a čím se mohou v chladném počasí zahřát, je modlitba, plná důvěry v Boží lásku.

U útočníků opilost, nevraživost, předsudky, nenávist, snad i politováníhodný omyl. U bratrů mučedníků poslušnost, vědomí povinnosti, vytrvalost, odpuštění, přemožení strachu, síla víry.

Připomínaná minulost nás chrání před opakováním chyb a hrůz ze skutků špatných, a vede k pokoře. Oživovaná minulost skutků dobrých nás umí naplnit, jako paprsky vycházejícího Slunce údolí, radostnou hrdostí, a vede k napodobování. Věřící lidé vědí, že minulost je jen relativní, že setkání s původci dober, budeme-li hledat Pána, nás nemine.

Každé městečko má mít pamětní desku svého dobrého rodáka. Každá země potřebuje mít lidi a události, na které je právem hrdá. Každý z nás, chce-li žít naplno, ať dělá všechno pro to, aby zvládl těžkou situaci, kdyby nastala. Doporučuje se studovat u špičkového pedagoga, známého nejčastěji jako Ježíš z Nazareta. My všichni, ale zejména Pražané, se můžeme už za pár dnů těšit z párů očí, upřených z domova i ze světa k místu těsně u Václavského náměstí.

Dovětek: Staroměstská justice zapracovala pečlivě, důsledně, rychle. Většinu viníků vypátrala a odsoudila. Dva měsíce od zločinu byli provinilci potrestáni trestem nejvyšším; shodou okolností jich bylo také čtrnáct. Není smrt jako smrt. Ta první je pro slávu a — pro život.

Martin Holík

Blahořečení bude v pražské katedrále svatých Víta, Václava a Vojtěcha v sobotu 13. října 2012 v 10 h. Proglas bude u toho. Knihu Pražští mučedníci… vydaly Paulínky. www.paulinky.cz, www.frantiskani.cz.

http://www.pragamartyres.eu/

Zobrazeno 2012×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková