O lecčems, co rámuje můj život člověka a kněze

Trochu jiné vánoce

2. 12. 2012 0:01

Moje zvláštní Vánoce

P. Martin Holík

Vánoce u nás Holíků byly a jsou vždycky krásné, pravé, se vším všudy: Nechybí stromeček, ozdoby, štědrovečerní vzpomínání na přátele i na ty, kteří toho roku zemřeli, modlitba začínající evangeliem — zprávou o Ježíšově narození, a zejména koledy. Housličky, klavír, kytara, tamburína, okarína, harmonika, zpěv… A dárky. Do poslední chvíle tajené, schované, promyšlené a anonymní! Takové, za které se nečeká, narozdíl například od dárků narozeninových, vděčnost; to abychom si neubírali radost z obdarování každého z nás dárkem největším, Dítětem z Betléma. Ano, vánoční dárky ukazují na Otcovu štědrost.

Štědrý večer jsme si uspořádali tak, abychom mohli na půlnoční. My tři kluci jsme ministrovali u svatého Jakuba v Brně. Gotický prostor, nádhera výzdoby, kvalitní chrámový sbor včetně instrumentalistů, no prostě pastva pro uši i pro oči.

Ano, znám lidi, kteří věří v Boha, věří i v Ježíše Krista a taky v Ducha svatého, nevěří ale v existenci andělů. Popravdě, moc jim nerozumím; o andělech a jejich úkolech jsou v knize o Bohu Abrahámově a o Mistru z Nazareta stovky zmínek. To je, jako byste nevěřili v existenci záchranářů nebo v jejich ochotu vás zachraňovat. (pozn.: musí být dvakrát stejná vazba, nelze takto spojit do jedné věty „věřit v něco“ a „věřit něčemu“)

Chápu ale, že ne každý měl zážitek jako já…

Bylo nás tehdy na půlnoční hodně. Ministrantských oděvů se téměř nedostávalo, židlí k sezení bylo méně než ministrujících; mnozí z nás proto zůstali stát kolem ambonu. Zpěvy byly dlouhé, lidí plno, světla jasně svítila, pan farář kázal hezky zeširoka. Nejprve jsem, jako správný kluk, přemýšlel o obdržených dárcích, o tom, co prvního pěkného sestavím z nové stavebnice. Po chvíli se mi začaly klížit oči. Bránil jsem se, jak se dalo, ale ono se nedalo, nebylo jak…

Vtom jsem ucítil úder do kyčle. Ne, to už nebyl sen! Otevřel jsem oči a spatřil malého chlapečka, odtahovaného od mřížky maminkou. Nemohlo to být jinak, že od ní utekl, přiběhl k mosazným vrátkům, oddělujícím ještě tehdy presbytář od lodi, a začal je mírnou, ale stálou silou mrněte otevírat. Stihl je otevřít a praštit mě jimi dřív, než ho maminka dostihla. A dřív, než jsem ve spánku stačil bezvládně padnout ze stoje na tvrdou, kamennou dlažbu.

Musel to být jasně zákrok mého Anděla strážného: rychle požádal o pomoc kolegu, Anděla ochránce toho chlapečka; ten neváhal a poslal svého svěřence, ehm, být neposlušným. Moje víra mi říká, že to nemohlo být jinak.

Uplynulo pětačtyřicet let, a já na to nezapomněl. Se svým Andělem spolupracuji denně. Například za volantem; zásadně nevyjedu bez modlitby Anděle Boží. Mám na kontě přes milion kilometrů, a když výjimečně jednou za pár let někde ťuknu nebo někdo do mne, je to bez zranění, jenom plechy. Nebo potřebuji-li se domluvit s člověkem, s nímž jaksi komunikace vázne, zkouším to přečasto — přes jeho Anděla.

To byly opravdu nezapomenutelné Vánoce. :-)

Text jsem napsal na popud posluchačky Proglasu E.B. z Lanškrouna pro časopis pro slabozraké a nevidomé jménem Křesťanská orientace.

Sdílet

Komentáře

MSF Tento článek jsem četl jedním dechem , opravdu velmi působivý.

Boro1 Padre a stává se ti to i teď? Že kážeš na půlnoční hezky ze široka a začnou se ti klížit oči......:-X:-D

oMH Samozřejmě, B1. Často, když se při vlastním kázání probudím, bliknu mžikem na Kindle čtečku, kde tak asi jsem, a pak dvě tři následující věty dávají i jakýsi smysl ... To je ten cvik od mládí...

Honyczek :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková