Dovolme si být šťastnějšími

Já se vám někdy chovám jako chlapík, co se jej „takydotkla“ postní doba. Jak se to říká? „V postu jdu do sebe – jím plesnivé sýry, piju stará vína a jezdím v autě bez střechy.“

Jednoduše – postní doba začala, a já nezměnil vůbec nic, naopak, stále toužím po něčem lepším, výkonnějším, akčnějším. Cítím ale, že něco pro něco a pro někoho přece udělat musím! Ve svém elektronickém diáři sleduju: zachránit muslimsko-křesťanský dialog; zajít už konečně za těžce nemocnou paní do nemocnice; zajít na vyšetření po padesátce. Pak potřebuji dopsat tento článek. Dát na facebook odkaz na užitečný text. A ještě… A…
A potřebuji si připomenout, že uprostřed rušné činnosti Ježíš vstával časně ráno, když ještě všichni spali, a chodil na skrytá místa, aby se tam modlil. A že pak sestupoval dolů, a zcela zdarma léčil, uzdravoval a vracel lidem důstojnost tím, že nevyzdvihoval jejich hříchy, ale dával naději na přítomnost i budoucnost. Odpouštěl, uf!

Ta postní trojčata jedno bez druhého nemohou být.

• Štědrost neboli almužna mě dělá radostným, neboť „blaženější je dávat než dostávat“. Také mě učí plánovat, rozvažovat, brzdit v „šopování“.
• Postem konečně trochu zhubnu, dokážu si, že to dokážu, a tak trochu tím vyjádřím solidaritu s těmi, kdo hladovějí nedobrovolně. A ušetřený peníz z nenávštěvy restaurace pošlu tam, kde někomu i to málo pomůže moc.
• A modlitba? Tou s Janem Zahradníčkem „když na krok vidět není, zasahuji v sám střed dění, s anděly kopí lámu v Boží při, co o hruď zdrávasů letících bez umdlení třpyt Hvězdy jitřní tmou se rozráží“. Jak vznešené a prosté zároveň.

Mimochodem víte, že tuto trojici sdílí křesťané i se židy a muslimy?

Při hovorech u lůžek umírajících se řeč často stočí k několika tématům:

• Přál bych si, abych měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých.
• Abych býval tolik nepracoval.
• Abych býval měl víc kuráže vyjádřit své pocity.
• Abych zůstal v kontaktu se svými přáteli.
• Abych si dovolil být šťastnější.

Dovolme si prosím být ve svatopostní době šťastnějšími!

Papež František před pár dny jen tak zastavil u romského tábora na okraji Říma a spontánně se s místními pozdravil, pomodlil, požehnal jim a požádal o modlitbu. Nepochybně ty lidi učinil na chvíli šťastnými.

Spot o srdečnosti a lidskosti obletěl díky našim klávesnicím mnohomiliónkrát celý svět. I v tomto jdu do sebe: Chtělo by to méně klávesnicování a více setkávání. Shrnuto: V postní době jím netučné sýry, víno piju střídmě a jezdím v autě se střechou. Chci si při tom všem více a vděčněji uvědomovat, co mám, když mám víru, církev, rodinu, přátele, bližní.

Tak konec čtení, milí, a vzhůru do práce.

MARTIN HOLÍK, pro Katolický týdeník 8/2015