O lecčems, co rámuje můj život člověka a kněze

Jak vám chutná mango?

30. 3. 2015 11:30

Jak vám chutná mango?

Recenzi na knihu Když padají manga napsal například Aleš Palán v příloze Perspektivy v Katolickém týdeníku 13/2015 v článku Manga padají, samopaly střílejí.

Já si dovolím uvést několik důvodů, proč by měl člověk tuto knihu přečíst.

Mladí

proto, že se velmi snadno můžete dostat do podobné situace jako Vojtěch Bílý. Tím, že se přihlásíte na pomoc do misií. Buď proto, že jste ještě bez závazků a chcete si něco nového vyzkoušet, možná proto, že dnes už taková zkušenost patří do dobrého životopisu, a zejména proto, že chcete být nějak prospěšní.

Potřeba být statečným pak vyplyne jaksi sama od sebe, jelikož není kam utéct. Nicméně se dá zachovat tak, že někam zalezete a zkusíte situaci přečkat. Nebo jako příslušník najezeného národa, představitel bílé rasy, majitel jazykové vybavenosti, křesťan, uděláte, co se dá. Přestože vedoucí misie, otec Aurelius, považoval Vojtěcha za mladíka, za kterého on nese odpovědnost a musí jej chránit, bylo nebezpečných situací, při kterých se jeden musí osvědčit, dost a dost. Je nepochybné, že kdyby Vojtěcha nebylo, byla by odolnost misie jako pevného bodu v bezbřehém chaosu o něco nižší.

Starší

proto, že se můžete dočíst, že skepse k nápravě věcí lidských není nutná, i když to vypadá, že jeden ani deset nic nezmůže proti přesile nelásky, touhy po odplatě, touhy po majetku, po moci. Příběh přesvědčivě říká, že Francouz, otec Aurelio a jeho tým dokázali víc, než všechny mezinárodní organizace včetně OSN dohromady.

Ukazuje se, jak rozdílné je pojetí zachraňování lidí jako džob pro aktuální potřebu, a jak jiné, celoživotní dílo je být s těmi lidmi, rozumět jim a moci účinně pomáhat tak, jak se to nikomu zvenku nemůže podařit. Nezastupitelné místo pro křesťany, co myslíte?

Pro nás všechny

...je kniha poučením

Poučením, jak málo si dnes vystačíme s černobílým vysvětlením, zde například: bojovní a neuznalí muslimové versus chudí a vděční křesťané. Profesionálně vyzbrojená, ale amatérská Seléka uzurpovala moc a muslimové jí nebránili, pokud to přímo neměli rádi. Chudičce vyzbrojená, ještě amatérštější Antibalaka původně chránila utiskované, zejména křesťany. Později se z ní ale vyklubala šeď skupinek, zápasících o moc a potraviny bez ohledu na to, zda a koho chrání. Po odsunu muslimské komunity z města – a žila tam po mnoho generací – se Antibalaka nestáhla a nesložila své mačety. Bolestivou byla pro misionáře zejména skutečnost, že to byli často uživatelé dober misie, někdy i rodiče dětí, o které se misie stará.

...je pro nás povzbuzením

Alena Scheinostová sestavila překvapivě čtivý text, kde se střídá několik rovin: Hlavní osu tvoří blog otce Aurelia; je neuvěřitelné, že při tom všem strádání a ohrožení života dokázal elektronicky zapisovat, co se děje. Druhou, souběžnou linií je vyprávění dvacetiletého Vojtěcha Bílého, jež je šikovně členěno „z emocí do civilna“ posazujícími otázkami Aleny Scheinostové. Do třetice je tu obohacující Skype chat Vojtěcha s Lídou, Ludmilou Böhmovou, která z Česka sdílela trápení, přeposílala dalším, prosila o modlitby a sledovala napjatě celý konflikt. Ona pak vybízela autory k sepsání tohoto příběhu.

Na dvou místech jsem potřeboval při četbě kapesník: Poprvé při prvním příchodu opravdových profesionálů, francouzských vojáků, kteří zabránili masakru. Podruhé při čtení fiktivních dopisů dětí, které na výzvu otce Aurelia napsaly těm, kteří je terorizovali. Velmi silné. Fiktivních proto, že nikdy nebyly odeslány adresátům; nebylo a není kam.

...je pro nás výzvou

Aktuální je kniha také tím, že popsaný skutečný příběh je ještě velmi čerstvý; můžeme říci, že se děje ještě teď, když držíte knihu v ruce. Ostatně fotografie postav, o kterých je v knize řeč, plasticky podtrhují hrůzu z toho, že jsme lidé všichni stejní: Máme dvě ruce a dvě nohy. Někteří ale mají navíc pušku a jiní mačetu. Čtenář, nepochybuji, chce být s tím, kdo má mobil, pomalý satelitní internet, dieselagregát - a sepjaté ruce.

Není psáno, že příběh už nebude mít smutné pokračování. Středoafrická republika nemá pevnou vládu, je velmi rozlehlá, jazykově a jinak rozrůzněná.
Kéž by bylo pokračování jen radostné!


 

Alena Scheinostová, Vojtěch Bílý: Když padají manga. Portál, 2015.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková